To, že je tady vstupný do velikýho množství muzeí a galerií zadara, vyláká za kulturou i vidláky. Říkají (teda říkáme) si pak, že by byla fakt škoda to nevyužít a navíc je mají většinou parádně udělaný. Tak jsem tudle neděli vyrazil do National Portrait Gallery kousek od Trafalgar Square. Dočetl jsem se, že tam měsíčně přijde asi 150.000 lidí, takže jim asi tendle tah, jak taky lákat do Londýna turisty, dost dobře vychází
Stejně jako při všech předchozích návštěvách kulturních zařízení tady (teda nepočítám pohostinství) jsem ani tentokrát nestihnul projít celou budovu - zaseknul jsem se u fotek (jinak tvoří většinu kreslený portréty). Tři, který mě tak nějak zaujaly (nejvíc jsem si je potom pamatoval), prdnu i sem.
Každej rok tam udělujou asi dost prestižní Photographic Portrait Prize. Vloni to vyhrála tahle fotka.
Je nafocená ve Rwandě a je na ní 37 letá (HIV pozitivní) máma a její dvě dcery. Jedna z nich byla zplozená z lásky ještě v manželství, druhá (ta, kterou drží v náručí) po znásilnění při masakru, kterej tam probíhal v roce 1994 a při kterým byl taky zabitej její manžel.(stránka toho fotografa)
Další je portrét - teda vlastně portréty - Churchilla z druhý světový války. Jsou dva. První, zamračenej (prostě dělal nejdřív fóry) je určitě známější, mně se to líbí vedle sebe s tím druhým, kde už povolil a usmál se. A z fotografa, kterej to spáchal (v tý době mu bylo jen lehce přes třicet), to udělalo rázem člena první ligy.
Třetí je taková bulvární a docela jsem se pobavil u jejího popisku. Je na něm nějaká Christine Keeler, bejvalá anglická modelka a lehká děva. Ta to ve svých devatenácti letech (v roce 1961 - už jako máma ročního syna) táhla s britským ministrem obrany a zároveň taky (v době těžký studený války) se sovětským atašé. Takže to byl slušnej skandál a dokonce podle toho byl natočenej film. Ona pořád žije a asi před pěti lety dokonce vydala paměti :) . Docela bych jí chtěl vidět teďka.
Žádné komentáře:
Okomentovat